Jak se vypořádat s neustálým hodnocením a kritikou, ať už vůči sobě, nebo někomu jinému? Jak to udělat, aby nás to nevyčerpávalo a my zůstali nad věcí a v pohodě? Důležité je poznat, proč to lidé dělají.

• Je to jeden ze způsobů, jak mít nad druhými kontrolu a moc.
• Je to šance, jak získat přijetí: sblížit se s někým, kdo se k hodnocení přidá a společně se utvrzují o svých pravdách.
• Posuzování a třídění lidí, věcí a situací kolem nás je způsob, jak posílit předpoklady, na kterých stavíme náš základní pohled na realitu.

A právě tento názor je součtem všeho, co jsme si mysleli, a také zkušeností, které jsme načerpali. Když jsme se jednou rozhodli, kdo jsme a co je svět, budeme na těchto názorech lpět, protože to bude jeden ze způsobů, jak udržet náš svět (a sebe) pohromadě. Budeme vždy dávat přednost tomu, co je pro nás známé.

• Pokud jsme například přesvědčeni, že svět je osamělé a strašidelné místo plné nebezpečí, budeme reagovat na okolí a lidi takovým způsobem, který naše přesvědčení ještě posílí. Potvrzení, kontrola a moc znamená jistotu.
• Jestliže naopak věříme, že svět je fascinující, rozmanitý a že máme štěstí, že jsme naživu, také se podle toho budeme nějak chovat a naše okolí na nás bude určitým způsobem reagovat.

Zkuste se zamyslet nad tím, jak vypadá váš svět – je to bezpečné a přátelské místo, nebo v něm převažuje strach? Je to místo, kde důvěřujete lidem, nebo se raději zavíráte do sebe, protože se řídíte tím, že je lepší nikomu nevěřit?

Když se nad tím zamyslíte, možná také zjistíte, že se podvědomě snažíte o to, abyste si potvrdili, že se vaše místo nemění. Někdy je to přínosem, někdy přítěží – záleží na tom, o čem se chcete přesvědčit.

Pocit sebevědomí a moci

Nejčastěji lidé hodnotí ze dvou důvodů. Je možné, že se v dané oblasti cítí natolik zkušeně a jistě, že se cítí povinni vám říci, jak to má být. Druhý důvod, dle mé zkušenosti ten častější, je jednání kvůli pocitu síly. Hraje tu samozřejmě roli ego a pocit, že sám dělám něco lépe než ten druhý, tak proč si na jeho úkor trochu nepřilepšit. Jednoduše se někteří v roli hodnotitele cítí dobře a silně, a tento pocit ještě zesiluje, když mu druzí přitakávají – sebevědomí roste, ego jásá.

Je potřeba zbavit se tendence, že víme, co si druzí myslí – pokud nejste telepati, nikdy to vědět nebudete.

Jenže ve skutečnosti je právě tento člověk uvnitř slabší, než se zdá. Ve skutečnosti říká: Jsem si nejistý a slabý, nechte mě ukázat vám, že věci dělám lépe než druhý, tím, že řeknu, co dělá špatně. Nechte mě alespoň na chvíli ochutnat pocit sebevědomí a moci. Ta emoce je hodně silná a lákavá a je to jeden z nejjednodušších způsobů, jak si krátkodobě zvednout sebevědomí – lidé tak často činí, aniž by si této skutečnosti byli vědomi.

Pokud se v této roli poznáváte, možné se ptáte, jak z toho ven? Když si člověk na hodnocení lidí a věcí okolo zvykne, je občas náročné se toho zbavit. Když jste zvyklí neustále něco hodnotit po celý den (dobré, špatné, rychlé, pomalé…), chce to trochu vůle a uvědomění, abyste si na to začali dávat pozor.

Nechte věci a lidi okolo sebe chvíli být a zkuste alespoň tři dny po sobě nic nehodnotit. Jen pozorujte bez nutnosti něco nebo někoho kolem sebe komentovat. Zbavíte se tlaku a bude vám lépe.

Jednat z pocitu lásky

Nejlépe s tímto tématem korespondují první tři dohody z knihy Čtyři dohody. Mnoho z vás ji zná, ale není na škodu si občas připomenout, o čem je.

První dohoda: Nehřešte slovem – miřte slovem přesně

Touto dohodou je myšleno, že se budeme se stranit absolutních výroků jako Zrychli, s tímhle tempem tě všichni předběhnou nebo Buď už zticha, když neumíš zpívat. Podobnými slovy můžeme druhým hodně ublížit, pokud nejsou obrněni vůči zevním útokům. Nejvíce škody zde napáchají rodiče na svých dětech, když neustále hodnotí, jaké jsou a jak by měli co dělat. Dělají z nich hlupáky, kteří pravděpodobně svůj talent pohřbí dříve, než jej najdou.

Naučit se myslet a pak teprve jednat, tímto se dá obejít nechtěná manipulace. Některá slova opravdu působí jako jed a byť jsou mířena proti někomu jinému, ubližují zejména těm, kteří je vysloví.

Druhá dohoda: Neberte si nic osobně

Podle této dohody je pocit osobní důležitosti – tedy braní si věcí osobně – maximálním výrazem sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se týká nás. Je však nutné podotknout, že nic co ostatní dělají, nedělají kvůli nám, ale kvůli sobě. Mysl druhých lidí se liší od té naší.

Lidé se dívají ze svých těl směrem ven svýma očima. Tento člověk vidí jen svůj zmatený obraz ve vás. Být neprodyšný vůči manipulaci a komplexům znamená nastavit sám sebe jako zrcadlo. Podle této dohody lidé neustále zkouší hranice, které rýsují jejich osobnost, jak jinak než skrze ostatní lidi. Slabší jedinci pak ukážou, že hranice žádné nejsou a že s nimi mohou ostatní dělat, co chtějí.

I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, jak se vyjadřují ostatní, je v souladu s přesvědčeními v jejich myslích. Pojímáním věcí osobním způsobem se stáváme snadnou kořistí.

Třetí dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky

Jednoduše: pokud nerozumíme, zeptejme se. Mějme odvahu klást otázky a vyjasňovat to, čemu nerozumíme. Máme tendenci si vytvářet domněnku, že každý vidí život stejně jako my. Věříme, že naše domněnky jsou pravdivé. Vytváříme si je o tom, co druzí říkají nebo dělají, vztahujeme si vše na sebe a máme tendenci vinit druhé z vlastních negativních dojmů.

Tak vidíme a slyšíme jen to, co vidět a slyšet chceme, a nevnímáme, jak věci skutečně jsou. Je potřeba zbavit se tendence, že víme, co si druzí myslí – pokud nejste telepati, nikdy to vědět nebudete. Máme mnoho otázek, které si žádají odpovědi. Když nám někdo něco řekne, vytvoříme si domněnky, a když nám nic neřekne, vytvoříme si je také, protože potřebujeme naplnit svou potřebu vědět a mít nějaké vysvětlení. A je to proto, že nemáme odvahu klást otázky.

Budete‑li ovládat tuto jedinou dohodu, jako byste ovládali i ty ostatní. Budete schopni komunikovat bez emocionálního jedu, jasně a přehledně díky odvaze klást otázky, abyste se vyhnuli případným nedorozuměním a vyjasnili si s ostatními, jak věci skutečně jsou.

Kdesi jsem četla, že lidé jednají ze dvou důvodů: z pocitu lásky, nebo z pocitu nedostatku lásky. Nedostatek lásky se v činech projevuje většinou útokem, kritikou, potřebou hodnotit, potřebou sebepotvrzení a přijetí. Někteří lidé jsou ochotni jít až za hranice, aby si urvali alespoň malý kus přijetí a lásky – jakýmkoli způsobem.

Zdroj: Nikola Šraibová, Psychologie.cz