„Nedá se nic dělat, musíš to vydržet…“ je věta, která vám může v životě natropit hodně nepříjemností, obzvlášť pokud je vyřčena jedním z vašich rodičů nebo blízkých. Do určité míry je schopnost vytrvat a učit se trpělivosti důležitá. Neměla by však překračovat onu pomyslnou míru, kdy začínáme jít za hranici své sebeúcty. Příkladů bych vám mohla říct opravdu hodně, ale zastavím se u jedné klíčové oblasti, kterou jsou partnerské vztahy.

Katka je matka dvou dětí. Vdala se za partnera, se kterým nebyla po několika letech soužití úplně šťastná. Ponižoval ji před dětmi, podváděl ji a stále více měla pocit, že už to dál takto nejde. Jenže její matka byla přesvědčená o opaku. Od chlapa se neodchází, zvlášť když máte děti, takže nezbývá nic, než to vydržet. Co by tomu řekli sousedi? Jak by to zvládla bez chlapa?

A tak se citlivější jedinci podvolí silnějším vlivům a nechají si to dál líbit. Ale když jste dlouhodobě pod tlakem a snažíte se potlačit odůvodněné negativní emoce, začnete cítit čím dál větší stres bez vidiny lepší budoucnosti. A tak si mozek vytvoří určitou bublinu – je to takový systém sebezáchrany, abyste se z toho nezbláznili, když už to musíte trpět. Pokud je pryč naděje, dostavuje se pocit bezmoci a v tu chvíli život přestává dávat smysl.

Vzdát se je jedním z nejmocnějších kroků, které můžeme podniknout při aktivním vytváření života, jaký si přejeme. Vědět jak a kdy se vzdát ovlivňuje naše životní směřování podstatným způsobem. Pokud se vzdávat neumíme v situacích, které to opravdu vyžadují, můžeme propadat obrovské frustraci. Což pociťují zejména lidé, kteří mají hluboce zafixované, že se vzdávají pouze zbabělci a že ti, co neuspěli, se jen málo snaží.

Odhodlání nikdy se nevzdávat je forma připoutání se a určitý druh lpění na výsledku. „Zabejčím se a to by bylo, aby to nevyšlo.“ Jenže to může mít velmi nepříjemný dopad na náš život. Co může filozofie nikdy se nevzdávej způsobit?

V první řadě je to plýtvání drahocenným časem a energií. V naší společnosti zaměřené převážně na akčnost a dosahování stanovených met se může zdát jako slabost, když opustíme rozběhlý plán, ale ve skutečnosti to od nás vyžaduje sílu, odhodlání a inteligenci. Přiznat si, že jsme pro danou situaci, člověka či věc udělali maximum, je také zkouškou důvěry v sebe sama a schopnost odpoutat se včas, aby nedošlo k větším škodám – zejména na duši.

Hranice mezi „těžkým“ a „škodlivým“

Svůj vnitřní radar můžeme vytrénovat k tomu, abychom rozeznali, kdy je pro nás daná situace pouze těžká a vytlačuje nás mimo naši zónu pohodlí. Tyto situace jsou pro nás stále ještě prospěšné, protože zkouší naši důvěru v sebe samé a rozšiřují naše zkušenosti. Učí nás komunikovat i v náročných situacích a prověřovat své schopnosti a dovednosti v praxi.

Naproti tomu škodlivý vliv mají ty situace, kdy už potápíme sami sebe, nenaplňujeme své vnitřní potřeby a hodnoty. Když děláte něco, co není v souladu s vašimi hodnotami a nepřibližuje vás to k vašim cílům, naopak vás to dusí a vy víte, že už toho máte po krk. Vytrácí se pak i chuť do života a ovlivňuje to další oblasti, které s tím ani nemusí souviset: když se vrátíme ke Katce, která je s partnerem dlouhodobě nespokojená, má to dopad i na její sebevědomí, seberealizaci v práci nebo komunikaci s přáteli. Prožívaná negativita postupně napadá celý její systém a ten začíná kolabovat.

Pokud jsme sami se sebou alespoň částečně v souladu, dokážeme nahlédnout do svého nitra a rozdíl mezi těmito dvěma situacemi rozeznat: mezi těmi, které jsou pouze náročné, a těmi, které nám škodí. Všichni potřebujeme tento vnitřní pocit trénovat, abychom věděli, kdy odejít je lepší než bojovat, protože bojovat znamená narušit svou integritu a rozložit sami sebe psychicky i fyzicky. „Vzdát se“ není špatné: dáváme tak prostor novým zkušenostem, vědomostem a zážitkům.

Pokud se odmítáte vzdát, ať se děje cokoli, připoutává vás to a samotné připoutání a lpění nevytváří zrovna dobré vnitřní klima. Možná přitom máte zkušenost, kdy jste byli schopni se od dané věci oddělit a svým vnitřním klidem a důvěrou jako byste vyslali signál, že jste připraveni, aby se vše pohnulo lepším směrem. Jako bychom tomu novému dávali svobodu, aby to mohlo přijít k nám.

V tomto bodě nám ale někdy zkříží cestu takzvaný efekt utopených nákladů. „Už jsem investoval spoustu peněz a času, nechci to zabalit jen proto, že to nefunguje.“ Pravda je, že to, co bylo vynaloženo (úsilí, energie, peníze…), již nelze vzít zpět. Ale to, co ovlivnit můžeme, jsou náklady současné a budoucí, které jsou stále ve hře. Buďto obětujeme i je, nebo svůj směr můžeme změnit. Pokud tušíme, že jsme v dané situaci udělali už všechno, a začínáme mít pocit, že naše pomyslné vklady dlouhodobě převažují přínos, pak je na čase přemýšlet o změně.

Umět se vzdát

Aby vám odstoupení od pracovního či osobního „projektu“ rozvázalo ruce, je velmi důležité vědět, že jste pro dosažení zamýšleného výsledku udělali vše, co bylo ve vašich silách. Vzdáváte se jen proto, že je to v tuhle chvíli náročné? Ovlivňuje vás vaše potřeba zůstat v komfortní zóně? Nebo je to lenost, prostě se vám nechce? I to může být v pořádku, ale neměly by následovat výčitky svědomí a pocit viny, který často hraje velkou roli, pokud v tom nemáme úplně jasno.

Je také drobný rozdíl mezi vzdát se a odevzdat se. Když se ve složité situaci odevzdáte, činíte i nadále kroky k požadovanému výsledku, ale s větší jistotou a klidnou důvěrou. Zatímco vzdání se přichází v okamžiku, kdy už se necítíte ani jistí, ani sebevědomí, odevzdání se je poslední akce, kterou podniknete ke konkrétnímu výsledku.

Existují věci, které zkrátka nemáme ve své moci. Pokud někdy nevidím východisko a mám pocit, že už jsem pro danou věc udělala opravdu vše, „posílám to nahoru“ – ať si s tím nějaká vyšší síla poradí, protože to už je mimo moji kontrolu. Záměr si ponechám, ale s tím rozdílem, že se dál nenervuju. Naopak se zklidním, protože vím, že sama už nic nenadělám. Stres totiž na naše uvažování vytváří obrovský tlak.

Když necháte věci, aby se děly, s překvapením možná zjistíte, že se začínají ubírat tím správným směrem. Možná proto, že jste se uklidnili a vidíte věci z odstupu nebo s vírou v něco, co přesahuje nás samotné.

Nikola Šraibová, Psychologie.cz