Ráda píšu o tom, jak prožíváme emoce, jak se k nim postavit a jak je ve svém životě správně uchopit a pochopit. Sama se s tím učím pracovat v praxi, ať už se svou rodinou nebo se svými klienty. Dneska budu psát trochu ze svého soukromí a toho, jak prožíváme náročné emoce u nás.

O víkendu jsme byli u našich rodinných známých na návštěvě. Naše dcera se velmi těšila, až se uvidí s jejich třemi dětmi, které dlouho neviděla. Plánovala si, jak si budou hrát a co všechno budou dělat. Myslím, že tím žila už tak dva dny dopředu. Znáte to, když se děti na něco těší.

V sobotu jsme přijeli na návštěvu a děti, které jsou o něco starší, si dcery vůbec nevšímaly. Měly své telefony, na kterých pořád něco řešily nebo se bavily po svém. Zatímco my dospělí jsme si povídali, koutkem oka jsem sledovala dceru, jak se snaží najít způsob, jak s nimi navázat rozhovor a zapojit se do jejich „hraní“. Marně. Ignorovali jí – viděla jsem v jejích očích velké zklamání. Vždycky za mnou na chvíli přišla a pak zase odešla. Nevěděla, jak si s tou situací má poradit. Věděla jsem, že nemá smysl do toho moc zasahovat a cítila jsem, že nemůžu ostatní děti tlačit do něčeho, co dělat nechtějí. Na druhou stranu jsem vnímala, jak je důležité, aby se s tím učila vypořádat sama. Aby si ještě „pod mým“ dohledem prožila určité zklamání, kterých život bude plný.

Po cestě domů mlčela, bylo vidět, že je toho plná a nechtělo se jí o tom ani mluvit. Večer, než šla spát jsem cítila, že je správný čas to téma znovu otevřít.

První větu, kterou mi řekla byla: „Mami, já si připadala úplně k ničemu.“ Upřímně mi to vyrazilo dech. Vůbec jsem nečekala, že něco takového řekne.

Chvíli jsem nic neříkala. Zrovna v pátek jsem školila emoční inteligenci a musela jsem se vnitřně pousmát nad tím, jak jednoduché je vysvětlit to ostatním a jak někdy složité může být realita v životě.

První, co mě napadlo bylo, že nechci potlačit její pocity. Řekla jsem jí:

„Neli, já si toho všimla, muselo ti to být hrozně líto, jak tě ostatní přehlíželi. Cítíš se moc smutná viď?

Ona na to: „Vůbec si mě nevšímali, dělali, jako bych tam nebyla.“

Reagovala jsem s pochopením:

„A ty jsi se těšila, že si s nimi pohraješ jako minule, že? Řeknu ti, čeho jsem si všimla: Ty děti jsou už o něco starší než ty, za poslední půl rok se hodně změnily. Ty jsi se snažila, já si toho všimla. Občas se lidé mění a mají pak jiné zájmy a i to je v pořádku.“

Náš rozhovor pokračoval dobrou další hodinu a měla jsem dobrý pocit, že se mi to nebála říct, byla ke mě upřímná a myslím, že i pochopila, že si chování druhých lidí nemusí brát osobně.

Bylo to první větší zklamání, na které se nedá moc připravit, ale je důležité – ať už jde o děti nebo naše blízké, abychom jim byli nablízku, abychom přijali jejich pocity a nesnažili se je jim za každou cenu říkat: „Ale prosím tě, to nic není, to přejde.“ Být viděn, být slyšen, být pochopen – to jsou potřeby nás všech.

Pokud to umožníme sobě, umožníme to i ostatním. Nesnažme se potlačovat naše pocity a nepotlačujme ani pocity druhých. Procítit zklamání je stejně důležité jako procítit radost. Je to emoce, která k nám patří. Proto je nedělme na dobré a špatné – prostě jsou naše.

Někdy je lepší říct pár vět, které pro uvolnění emocí často úplně stačí: „Já ti rozumím, musí to být pro tebe těžké, je pochopitelné, že jsi z toho smutný. Chtěl si to mít jinak, že?“

Účast, vyslechnutí, empatická reakce bez nutnosti ignorovat nepříjemné, které tam chvíli být musí, aby mohlo zase v klidu odejít a nevracet se ve větší intenzitě.