Pokud se až moc ztotožňujete s vnějším světem, může být váš život vcelku frustrující. Pokud k tomu máte navíc vyvinutý smysl pro pořádek, může vás nutit kriticky zkoumat vše, co do sebe vstřebáte. Někomu takový přístup ze života udělá doslova peklo – trpět mohou převážně citlivější jedinci a ti, kteří mají tendenci propadat svému analytickému myšlení do posledního detailu.

Nejste v tom sami: sama se často přistihnu, že se zaobírám některými věcmi více, než je zdrávo. Mám od dětství nastaveno, jak „by to mělo být“ – a když to tak není, analyzuji, proč to tak je a proč by to nemohlo být jinak. Učím se pochopit věci tak, jak jsou, bez nutnosti je měnit, a nechat je prostě být.

Můj a tvůj svět

Je přirozeností našeho mozku vyhledávat neustále v podvědomí informace a porovnávat je s vnějším světem. Náš nynější svět je svým způsobem odrazem toho, co máme uloženo hluboko v sobě, jaká přesvědčení v sobě nosíme. Když jsem si párkrát v dětství vyslechla, že mám větší zadek (a pamatovala jsem si velmi dobře, jak to bolelo), pak strach, že by toto mohl říct někdo mému dítěti, mi nedovolil riskovat chybu ve stravování.

Proto se také často s ostatními nemůžeme shodnout na tom, co je a co není správné. Každý to vidí jinak na základě vlastních zkušeností a svých osobních filtrů, přes které kouká na svět. Výsledkem může být neustálá nervozita, protože bez ohledu na to, jak moc v sobě věci rozebíráte a analyzujete, prakticky nikdy se nedoberete k řešení – často to vůbec není ve vaší moci.

Čím víc se osobně snažíte uspořádat své okolí, které však podléhá svému vlastnímu řádu, tím víc se dostáváte do rozporu se skutečností vašeho vztahu ke světu. Snažíte se přijít na řešení hádanek, jejichž rozluštění není ve vaší moci, nebo reagujete na změny ve vnějším světě tak, jako by měly osobní zájem na narušování vámi zamýšleného řádu.

Máte-li silný smysl pro pořádek nebo pevné morální zásady, pak se „nepořádek“ tam venku snadno stane vaším vlastním osobním problémem. Může vám připadat, jako byste byli neustále v roli rodiče, který má tendenci vychovávat všechno a všechny kolem, často s pocitem zmaru.

Moje kamarádka s tím bojuje poměrně velkou část svého života. Dlouho pracovala pro jednu firmu, kde vládl pořádek, spravedlnost, přátelská a férová atmosféra. Když se pak změnilo vedení a zavedl jiný přístup, zhroutil se jí doslova celý její svět. Nemohla pochopit, že je to najednou všechno jinak.

Velkorysost a lidský přístup vystřídalo tvrdší vedení, přísnější podmínky v rámci školení. Personální oddělení jim plánovalo směny podle tabulek a na plat za roky práce a senioritu v oboru se najednou přestalo přihlížet. Osobní přístup už nebyl takový jako dřív. Narušilo to její představy o férovosti i její důvěru – nemohla pochopit, že když je ona loajální zaměstnanec celých dvacet let, jak to, že to nikdo nevidí. Pocit křivdy a nechuť k novému vedení ji donutily z firmy odejít.

Bohužel nespravedlnost světa stále vnímá stejně. Jak je možné, že když se ona ke všem chová slušně a férově, přicházejí jí do cesty lidé a situace, které jsou přesně opačné? To je otázka, která jí zvoní v hlavě. Přesně tak, jak jsem psala výše – jako by to vše mělo osobní zájem na narušení její představy o světě plném spravedlivých lidí, protože tak to ona přece má nastavené už od svých mladých let. Nespravedlnost ji provází celý život i v jiných oblastech.

Co je za tím

Zní vám to povědomě? Asi vás napadá, kde jste to v hlavě vzali. Když se podíváte na své rodiče, pravděpodobně to měli nebo mají nastaveno podobně, protože když „to“ nebylo, byla to ostuda a to nikdo nechtěl:

• Je potřeba se stále a za všech okolností chovat slušně.
• Nevyvolávat konflikty a raději se jim vyhnout.
• Být raději zadobře s každým.
• Ctít morální zásady.
• Být pořádný a pečlivý.
• Být spravedlivý za každou cenu…

Ono je to všechno moc pěkné, ale toto rigidní nastavení člověku přináší v životě mnohdy větší problémy než užitek, protože svět není spravedlivý, ale je přesný. Tudíž vám okolnosti přinesou přesně to, co se potřebujete naučit. Nebýt až tak moc svázaný pravidly a možná si i více užívat radosti ze života.

Vyžaduje to od vás ale pochopení toho, jak svět funguje, a oproštění se od silně zafixovaných vzorců, které vám zabraňují uvolnit se a přijmout svět tak, jak je, bez nutnosti měnit vše podle vlastních představ. Často u těchto lidí vnímám snahu ochránit se před drsným a neuspořádaným okolním světem, který jim narušuje představu o jejich světě ideálním.

Snaha zasahovat do procesu a měnit jeho uspořádání ve vás může vzbuzovat spíše nervozitu než klid. Tendence sám sebe dělit na spoustu škatulek, které jsou pěkně uspořádané, může způsobit, že to možná i nevědomě vyžadujete i po svém okolí. Můžete působit tak trochu mechanicky, až neosobně a porovnávat lidi spíše podle toho, jestli oni a jejich skutky zapadají do vašich vzorců a ideálů.

Systematicky se tak snažíte vytvořit si okruh lidí, kteří zapadají do vámi vytvořeného řádu. Nikdo ale není dokonalý a toto poznání, pokud jste zaměřeni tímto způsobem, vám může přinést určité zklamání. Svým způsobem můžete vnímat svět jako nebezpečné místo, kde se musíte všemožně bránit, abyste přežili.

Po delším přezkoumání můžete zjistit, že to, co vám vadí na ostatních, je určitý přežitek z dob minulých ve vztahu k vám. Když vám něco vadí, co to ve vás opravdu vzbuzuje? Může to být vztek, může to být pocit, že lidé ignorují vás a vaše potřeby, že se zase musíte někomu přizpůsobovat…

Když odhalíte, co přesně je za vaším nynějším prožíváním, pocit může vystřídat střízlivější pohled na situaci. Zkuste si vzpomenout, co vás v dávné minulosti přimělo se takto cítit. Je to totiž ten samý pocit, který vnímáte i dnes. Nejsou to nové emoce a pocity, ale opakující se scénáře převlečené jen do trochu jiných situací. Když to jednou prolomíte a zjistíte, co je za tím, ztratí to svoji moc nad vámi.

Žijte více uvnitř sebe sama

To, že vám něco vadí, souvisí i s neustálou posedlostí hledat řešení mimo sebe. Svět tam venku upoutává naši pozornost, naše tendence je samozřejmě porovnávat svůj vnitřní svět s tím vnějším. Je to určitá posedlost – posedlost a nutkání zaobírat se neustále myšlenkami a hodnocením toho, co se kolem vás děje.

Je možná i jistá úleva pochopit, že největší problém je právě tato posedlost, která vám v tu chvíli znemožňuje uvažovat racionálně. Když máte nutkání v sobě něco rozebírat, váš mozek se smrští – je ve stresu a v tomto stavu se řešení hledají jen velmi těžce. Když přestanete být tolik zaujatí sami sebou a zastavíte toto nutkání, dojde k uvolnění a pochopení.

Já jsem hodný – ty budeš taky!

• „Když se budeš k ostatním chovat hezky, budou i oni!“
• „Jednej s druhými tak, jak chceš, aby jednali oni s tebou.“

Často podobné věty slýcháváme a ano, ono to funguje, ale někdy taky ne. Je potřeba se v životě připravit i na ty horší scénáře a pomalu dospět k tomu, že ne vždycky se k nám ostatní budou chovat hezky a spravedlivě. Být hodný a spravedlivý je naprosto v pořádku, ale vyplatí se neočekávat to od ostatních.

Očekávání je vlastně předpoklad, a když se náš předpoklad nenaplní, mnozí z nás mají tendenci propadat zklamání a pocitu, že nám někdo něco dluží. To pak vyvolává určitý vnitřní tlak a nespokojenost, tendenci vidět svět jako horší místo, kde jsou lidi zlí a nelítostní. Někteří po několika takových zkušenostech zahořknou a přestávají lidem věřit. Komplikují si vztahy ještě dříve, než do nich vstoupí.

Vaše hodnoty nemusí být hodnotami vašeho okolí

Občas je velmi těžké pochopit, že druhý to má prostě jinak. I když na vědomé úrovni to samozřejmě všichni víme. Každý zažil během svého dětství a dospívání jiné prostředí, naučil se třeba i jiným zvyklostem a váš svět od světa toho druhého se někdy může diametrálně lišit. Je fajn na to nezapomínat, protože toto s oblibou během konfliktů jakéhokoli rázu děláme.

Zapomínáme, že svět ostatních a jejich historie je často zcela odlišná od té naší a že nemůžeme po ostatních chtít, aby něco cítili tak jako my. Pokud to po druhých budete vyžadovat, třeba i nevědomky, budete se potýkat s nepříjemnou frustrací, protože nedosáhnete svého a váš život bude jeden velký souboj.

Nechat ostatní žít svůj život a neustále nezasahovat do procesu je pro spoustu lidí nadlidský výkon. Speciálně co se výchovy dětí týče – i když nám to někdy přijde zvláštní, i děti mají svojí cestu, kterou si musí projít, a naším úkolem je rozpoznat, kdy je nutné do procesu zasahovat a kdy už je to spíše na škodu.

Je to nelehký úkol. Ale pokud se nám podaří ovládnout svůj strach, že bez nás to nezvládnou, dáme jim neuvěřitelnou svobodu, aby dokázaly, že to zvládnou, a možná ještě lépe, než byste si kdy mysleli. Pro mě osobně je to nyní velká výzva, protože mám zakotvené, že je potřeba mít děti pod kontrolou. Neustále mi ale dávají zrcadlo: „Mami, ale já to opravdu zvládnu.“

Čím dříve jim dáme zodpovědnost, tím dříve si budou sami věřit a sílit s další zkušeností a méně se hroutit z „nespravedlnosti“ světa, protože budou vědět, že mají moc nad tím, jak se k němu rozhodnou přistupovat. Jestli jako k místu, kde je potřeba zápasit, nebo jako k místu, kde je příjemné žít.

Svět je nedokonalé místo – to jen my lidé se snažíme o to, abychom všemu dali řád a systém. Vše ale do systému dát nemůžeme (díky bohu). Můžeme se více adaptovat tím, že se uvolníme a přestaneme každý den alespoň na chvíli usilovat – o cokoliv.