
Jak vám soucit se sebou může změnit život?
V poslední době výzkum soucitu přináší překvapivě přelomové výsledky z hlediska jeho přínosu na naši psychiku. Lidé, kteří jsou více soucitní, pociťují větší životní spokojenost, oplývají silnější motivací a radostí ze života. Jsou emočně stabilnější a mají větší odolnost při zvládání náročných stresových situací.
Všímám si toho často na konzultacích. Lidé přijdou s určitým problémem, společně ho řešíme, zaujímáme nové postoje, ale o co jde vlastně nejvíce je to, že odchází z každého sezení s větším soucitem k sobě. A to je také na každém sezení můj záměr, pěstovat sebe-soucit, který je úžasným nástrojem, který se dá aplikovat na jakýkoli problém.
A teď k jeho účinkům:
Když jsme si vědomi svých vnitřních soubojů a jsme schopni na ně reagovat se soucitem a laskavostí, věci se začnou měnit. Hlavní myšlenka tedy je, že se můžeme naučit přijmout sebe a svůj život navzdory vnitřním i vnějším „nedokonalostem“ a dát si tolik potřebnou sílu k překonání jakýchkoli obtíží.
Dám jeden příklad k lepšímu pochopení.
Voláte si s nejlepší kamarádkou:
„Ahoj, jak se máš?“ řeknete.
„Ale ani mi nemluv. Víš, jak jsem ti říkala o té pozici projektové manažerky, jak jsem o ní tak moc stála. Tak dnes mi volali, že dali přednost jinému kandidátovi. Chápeš to? Měla jsem pocit, že už to mám v kapse, fakt jsem se snažila, i tu angličtinu jsem si kvůli tomu víc jak měsíc pilovala..jsem z toho fakt zdrcená.“
Povzdechnete si a řeknete: „Abych byl(a) upřímný(á), je to pravděpodobně proto, že jsi stará, ošklivá a hloupá. Nemluvě o tom, že se na tu pozici vůbec nehodíš. Taky nejsi moc reprezentativní, máš minimálně 15 kilo nadváhu, nevejdeš se ani do kostýmu. A k tvým zkušenostem? Toto co umíš ty, dnes umí každý druhý… Upřímně řečeno, nezasloužíš si to!“
Mluvili byste někdy s někým na kom vám záleží takovým způsobem? Jasně, že ne. Ale překvapivě takto vypadá mnoho vnitřních dialogů se sebou samým. Sami si vzpomeňte, co vám běží hlavou, když se vám něco nepovede, nebo zažijete neúspěch v jakékoli podobě. Často je náš vztah k sobě pokřivený, bez špetky laskavosti a soucitu, který by jinak měl moc nás z našeho trápení daleko rychleji a efektivněji přenést.
Se soucitem se k sobě učíme mluvit jako k dobrému příteli: „Je mi to moc líto, že ti ta práce nevyšla. Viděl jsem, že o to moc stojíš, musíš být asi hodně naštvaný. Půjdeme spolu na kafe a všechno mi řekneš.“
Když svou bolest pozorně sledujeme, můžeme si přiznat svoji zranitelnost, aniž bychom ji přeháněli (především emočně), což nám umožní zaujmout moudřejší a objektivnější pohled na sebe a svůj život.
Co se děje v mozku během sebekritiky?
Pocit ohrožení zatěžuje mysl i tělo a chronický stres může způsobovat úzkosti a deprese, a proto je obvyklá sebekritika tak špatná pro emocionální i fyzickou pohodu. Se sebekritikou jsme zároveň útočníkem i napadeným.
Když se kritizujeme, pronikáme do obranného systému těla. Někdy ho označujeme jako mozek plazů. Mezi mnoha způsoby, jak můžeme reagovat na vnímané nebezpečí, je systém obrany před možnou hrozbou nejrychlejší a nejsnadněji se spouští. To znamená, že sebekritika je často naší první reakcí, když se něco pokazí.
Pokud tedy aplikujeme soucit aktivně, pomáhá nám regulovat pocit horozby a snížit tak stresovou reakci. Přestaneme tak dělat obvyklou strategii sebemrskačství.
Soucit v našem mozku je spojen s centrem péče. Pomáhá nám regulovat reakci na hrozbu, která obvykle probíhá v těchto třech reakcích.
- Sebekritika – boj sám se sebou
- Izolace – útěk před ostatními
- Ruminace – přemílání myšlenek stále dokola
Pokud trénujeme soucit se sebou samým, daří se nám postupně tento systém obrany deaktivovat a místo toho aktivujeme systém péče, který uvolňuje hormony štěstí – oxytocin a endorfin, který snižuje míru stresu a zvyšuje pocit bezpečí.
Soucit jako spolehlivý zdroj vnitřní síly
Ve skutečnosti je soucit se sebou samým spolehlivým zdrojem vnitřní síly, která dodává odvahu a posiluje vnitřní odolnost. Výzkum ukazuje, že soucitní lidé jsou schopni lépe zvládat těžké situace, jako je rozvod, trauma nebo třeba chronické bolesti.
Všímavost a soucit jsou „nástroje“, které nám poskytují bezpečí potřebné ke zvládnutí obtížných situací, ale s menším odporem. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste byli ve vašem obvyklém stresu a do místnosti vešel přítel, objal vás a poslouchal vaše trápení a pak vám pomohl vymyslet řešení vašeho problému . Naštěstí tímto všímavým a soucitným přítelem můžete být vy. Začíná to tím, že se otevřete možnosti vnímat soucit jako důležitou součást vašeho života.
Jak posílit soucit k sobě samému?
- Soucit se sebou samým znamená být k sobě vřelý a snažit se porozumět své bolesti nebo selhání, než abychom to ignorovali nebo se bičovali sebekritikou. Pokud svému trápení nerozumíme, zkuste si ho napsat a popřemýšlet o něm, zavolejte blízkému příteli nebo navštivte svého terapeuta nebo kouče. Nezametejte své trápení pod koberec, ale vyřešte ho jednou pro vždy aktivním a soucitným přístupem.
- Lidé, kteří mají soucit sami se sebou dokážou uznat, že je nevyhnutelné prožívat občas bolest, strach nebo stres. Že nemohou mít vždy to, co přesně chtějí. Když je tato realita popírána, vede to ještě k většímu tlaku a frustraci. Pokud je tato skutečnost akceptována se soucitem a laskavostí, dochází také větší emoční stabilitě a vnitřní vyrovnanosti. Učte se přijímat, že život je nahoru a dolu a je to tak v pořádku. Naším úkolem je s tímto faktem nebojovat.
- Člověk je smrtelný, zranitelný a nedokonalý. Soucit se sebou samým proto zahrnuje uznání, že utrpení a pocit osobní nedostatečnosti je součástí nás všech – něčím, čím si všichni procházíme. Často mají lidé pocit, že se to děje jen jim samotným, že se svět proti nim spiknul. Uvědoměním, že všichni procházíme lekcemi života je důležitý fakt, který pomáhá pochopit naši existenci v celé své kráse i nedokonalosti.
Nepleťme si prosím soucit se sebelítostí, slabostí nebo výmluvou. Právě naopak, i výzkum ukazuje, že soucitní lidé přebírají větší osobní odpovědnost za své činy a častěji se umí omluvit, pokud někomu ublíží.
Toto téma právě potřebuji. Už jsem stará (83), nejsem už rychlá, bystrá a žiji sama. Nedávno mě opustila kočička a tak je ta samota větší. Začalo období, kdy jsen vlastně soustředěna jen na sebe. Dovedu se obviňovat z mnoha věcí, které jsem dříve nedělala, které přinese stáří, zapomínám, jsem pomalá a p. To si i nadávám a zlobím se na sebe. Budu si číst článek pořád dokola jako afirmaci a musím to zvládnout pokud si jsem toho vědoma
Děkuji za pomoc.
.
Jsem ráda, že článek splnil svůj účel, děkuji! 🙂