„Změň, co změnit můžeš, ostatní nech být,“ radil Henry Ford, jeden z nejúspěšějších mužů historie. Zní to dobře, ale většině z nás se nedaří takhle přímočaré rady praktikovat. Potřebujeme se zamyslet hlouběji.

Bližší je mi proto Pokojná modlitba teologa Reinholda Niebuhra: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“

Co člověk potřebuje, aby se mohl vyrovnat se skutečností, že ne vždy bude mít všechno pod kontrolou a budou se i nadále dít věci, se kterými nesouhlasí? Především větší vnitřní klid. Pokud si umíte vnitřní klid navodit, rozhodně se nenecháte tolik rozhodit tím, co se děje tam venku.

Sebekontrola výrazně ovlivňuje naši schopnost reagovat na danou situaci. Když je člověk celkově rozladěný, je také daleko citlivější na různé špatné zprávy, které k němu přicházejí a lehce s ním zamávají. To ostatně není nic nového a má to jasnou logiku.

Strachy a iluze

Sebekontrola a klid mohou nastat tehdy, když máme v sobě něco zpracované. Může se jednat o zodpovězení otázek, které vnímáme jako palčivé, nebo zamyšlení se nad strachy a iluzemi, které v sobě nosíme.

Často myslíme na to, co se asi stane, když nebudeme mít důležité věci v našem životě pod kontrolou. To je samozřejmě normální, ale kořenem je tady také strach, který nás omezuje, a to především ve schopnosti uvažovat reálně. Je snadné podlehnout emocím a nechat se unést.

Abychom mohli sami sebe propustit z neustálé nutnosti mít situaci pod kontrolou, je dobré si uvědomit, čeho se vlastně bojíme. Strach vyvěrá z chtění a potřeby bezpečí – fyzického, psychického, duchovního… Jedna z nejtěžších a nejdůležitějších věcí je připustit si, že nic jako bezpečí vlastně neexistuje. Žijeme v nejistém světě, který přináší změny každý den. Vše, co zažíváme svými pěti smysly, nakonec pomíjí, včetně nás samotných.

Je mnohem produktivnější vnímat tento okamžik než mu vzdorovat. Jeden prostý nádech vám dává potřebnou pauzu rozmyslet si, co řeknete nebo co uděláte.

Takže není ani tak důležité lámat si hlavu nad způsobem, jak mít věci více pod kontrolou, jako spíš věnovat pozornost tomu, jak na danou skutečnost budeme sami reagovat. Myslím si, že když se naučíme reagovat správně (a pozor, pro každého je správně něco jiného), budeme mít pocit větší kontroly nad sebou samými – a troufám si tvrdit, že právě o to jde nejvíc. Budeme se totiž i méně bát.

Stojíte každý den v zácpě a každý den reagujete stejně? Vztekáte se za volantem, cítíte, jak vám stoupá adrenalin, protože v práci zase nebudete včas, nadáváte na všechny okolo a vaše nálada je v tu ránu na bodu mrazu. Víte, že to zítra nebude jiné, a přesto je vaše reakce stále stejná. A takových situací najdete ve svém životě pravděpodobně více.

Někdy stačí jeden hluboký nádech a všechno může být jinak. Začnete žít jinak, vnímat jinak a budou se měnit i vaše vztahy s lidmi. Najednou si uvědomíte, že je to dobrá praxe, protože se podobně budete v mnohem znepokojivějších situacích cítit ještě mnohokrát. My všichni budeme. Trénovat každý den už teď je vlastně žádoucí.

Co je vlastně důležité?

Je nevyhnutelné, že se v životě cítíme mimo kontrolu, znovu a znovu. Dobrou zprávou je, že můžeme podstatným způsobem ovlivnit, jak na okolnosti reagujeme. Tuto dovednost můžeme praktikovat každý den, pokud budeme ochotni prodýchávat se nepříjemnými pocity. Zklidníme se.

Pokaždé když zjistíte, že se snažíte ovládat (čas, okolnosti nebo výsledek vašeho úsilí), zhluboka se nadechněte. Pak si připomeňte: Je mnohem produktivnější vnímat tento okamžik než mu vzdorovat. Jeden prostý nádech vám dává potřebnou pauzu rozmyslet si, co řeknete nebo co uděláte.

Vaše reakce odráží váš přístup k životu, k lidem i k sobě samým. To, jak na věci reagujete, hodně poukazuje na to, kým vlastně jste. Někdy musíme v životě hodně zkusit, abychom změnili svůj přístup, ale mám za to, že nemusíme čekat, až nás něco zase vykolejí. Můžeme se pozorováním sebe sama změnit už teď, pokud je to pro nás žádoucí. Můžeme se ze svých reakcí učit o sobě každý den.

Osobně mě na tuto myšlenku přivedly mé děti. Někdy jsem svých reakcí vůči nim velmi litovala (a občas lituji i teď), ale učím se a děti učí mě, jak věci, které se zdají být mimo moji kontrolu, mohu najednou ovlivnit i tím, že vyjedu ze zajetých kolejí a zjistím, že je i jiná cesta – daleko laskavější a účinnější. Většinou to zjistím tak, že si uvědomím, co je vlastně důležité, a co není.

Je dobré vědět, že jediné, co můžeme mít pod kontrolou, jsme my sami. Ušetří nám to všem možná dost času a nervů. Ne vždy se nám to podaří, to je jasné, ale když budeme skutečně chtít, můžeme se zlepšovat každý den.

Nikola Šraibová (Psychologie.cz)